Benin City, Edo State (stát na jihu Nigérie)

Ve městě žije asi 900.000 obyvatel, ale nepůsobí velké, tvoří ho spíš slumy. Nachází se tady jedna z nejlepších universit v zemi (University of Benin).

V okolí je džungle, severněji jsou spíš skály. Není možné jít na výlet do přírody, protože je zde velké množství přepadení, únosů nebo vražd. Na výlet je možné jet do měst (Abuja, Calabar, Lagos).

Benin Owena River Basin Development Authority

Firma se zabývá vrtáním studní. Někteří zaměstnanci jezdí do terénu pozorovat vrtání.

40.000 naira/měsíc (cca 5.000 Kč). Příjem stačí na nájem a jídlo (a možná na pár piv). Výlety do měst jsou drahé kvůli cenám hotelů.

Angličtina je uřední jazyk Nigérie. Existuje tady několik set místních jazyků. Místní lidi používají mezi sebou jazyk pidgin, což je upravená forma angličtiny, které ovšem "nenigerijec" nemá šanci rozumět (upravená gramatika, upravená slova, vynechávání sloves a předložek).

Ubytování bylo v patře rodinného domu, které vyhledali členové místní IAESTE. V bytě byly tři pokoje s vlastní koupelnou a WC, společná kuchyňka, obývací pokoj a terasa. Nicméně byt byl prakticky prázdný. V mém pokoji byla jen matrace (bez přikrývky a povlečení) a vestavěná skříň. V koupelně odkapávala studená voda do kbelíku, ve kterém jsem se sprchovala a prala oblečení. V kuchyňce byl dřez a plynová bomba s jedním vařičem. Ubytování stojí 20.000 naira na měsíc (cca 2.500 Kč).

Na mezinárodním letištiv Lagosu mě čekal člen IAESTE, který mě odvezl do hotelu a zašel se mnou na večeři. Druhý den se mnou jel autobusem do Benin City (jeho cestu jsem platila). V Benin City mě očekával zbytek členů IAESTE, s těmi jsem se jela ubytovat. Program pro praktikanty nebyl.

V Nigérii byly v době mého příjezdu ještě další dvě praktikantky z Německa, s těmi jsem bydlela v jednom bytě. Jedna z nich pracovala na stejném místě jako já, druhá pracovala na universitě.

Každou neděli hrála v místním klubu živá hudba, nicméně měla každý týden stejný program. V Benin City je muzeum a ZOO (které se dá projít cca za 10 minut a jejímž nejzajímavějším exponátem je kočka domácí). O sportovních aktivitách nevím. Obecně se však nedoporučuje vycházet ven po setmění.

Ve firmě, kde jsem byla na praxi, byla kantýna, ve které bylo každý den stejné jídlo (rýže s fazolemi). Každý den jsme musely nakupovat a vařit večeři (neměly jsme ledničku). Nigerijská kuchyně je obecně hodně specifická a pro evropana chuťově značně nepochopitelná. Většina jídel se podává s rýží, další příloha může být například vařený yam (vzdáleně chuťově podobné jako naše brambory) nebo eba (bílé koule podobné např. krupici, které se jedly rukou a namáčely do omáčky). Nejlevnějším "masem" je v Nigérii ryba, dále se tady podává kuřecí a hovězi maso, nicméně člověk musí počítat s tím, že je každé maso většinou minimálně polosyrové.

První týden v Nigérii jsem si koupila anténu se simkartou, ze které jsem čerpala internet. Většinou jsem neměla problém s připojením k internetu, horší bylo, že byly často výpadky proudu (pár hodin denně-několik dní). Internet stojí na měsíc v přepočtu cca 1000,-Kč. Volání je v Nigérii levné, dokonce i když člověk volá do Evropy. Pošta funguje na dobré slovo a dost se divili, že chceme poslat pohledy (ty člověk sehnal jenom v muzeu a byl na nich místní vládce nebo duchovní), nicméně do dvou týdnů pohledy přišly do Evropy.

Doporučuju sem nejezdit, pokud člověk není opravdu extrémní dobrodruh. Ve všech průvodcích o Nigérii se píše, že tato země je opravdu pro pokročilé (a lidé, co ještě nebyli v Africe budou nemile zaskočeni). Pokud se člověk přesto rozhodne do Nigérie vycestovat, doporučuji nekupovat více než jedno balení antimalarik, na místě lze koupit to samé, co se prodává v Evropě, za menší než desetinové ceny (antimalarika je třeba užívat, v rovníkové Africe je extrémní výskyt malárie). Pak samozřejmě různá očkování (proti žloutence A a B, tetanu, tyfu, žluté zimnici atd.). Velmi se mi osvědčila filtrovací láhev na vodu (k zakoupení ve vakcinačních centrech), díky které jsem si nemusela kupovat vodu a mohla jsem pít vodu klidně i z řeky (to jsem teda nezkoušela, ale výrobce to garantuje), ušetřilo mi to hodně peněz a bylo to mnohem pohodlnější než kupovat vody po kartonech. Vízum je třeba řešit se značným předstihem (několik měsíců) a člověk musí být připraven, že s korupcí se setká už na velvyslanectví (v mém případě i s různými návrhy ze stany konzula).

Výše zmíněná antimalarika, všechny možné léky na střevní a žaludeční potíže, antibakteriální gel, desinfekci, baterku (nejlépe čelovku a spoustu náhradních baaterií), adaptér na britské zásuvky, solární nebo mechanickou nabíječku na mobil (je spíš zázrak, když jede proud), deštník, moskytiéru, knihy, filmy. V období dešťů se mi osvědčily gumové holínky, což místní dost pobavilo.

Z pracovního hlediska pro mě přínos nebyl žádný, protože jsem neměla možnost pracovat. Za dva měsíce jsem byla třikrát v terénu, kde jsem viděla kopání studny a čerpací zkoušku, což už jsem znala. Kvůli bezpečnosti (únosy, vraždy, přepadení) nás nechtěli brát s sebou do terénu, tak jsme celé dny seděly v kanceláři, kde nebyla práce (ani Nigerijci nepracovali). Angličtinu si zde člověk spíš zkazí, místní hovoří různými africkými dialekty, kterým Evropan téměř nerozumí. Někteří lidi mají dobrou angličtinu, ne však na mém pracovním místě.
Ovšem do života je to zkušenost přímo vynikající, člověka po tomto pobytu překvapí jenom máloco a člověk si váží káždé drobnosti, které mu poskytuje život v Evropě.

Místní skupina se v době mého příjezdu spíš dávala dohromady (ovšem vyplynulo z toho, že toto trvá už několik let), proto působila dost zmateně a chaoticky. Je pravda, že skoro každý den byl jeden z členů IAESTE v našem bytě kvůli bezpečnosti, nicméně je třeba říct, že důležité organizační záležitosti nebyli schopni řešit. Organizace výletů byla tragická, za hodně peněz jsme neviděli skoro nic. Moje situace v práci jim přišla zábavná, nijak dál moji nečinnost neřešili. Když jsem odjížděla o dva týdny dříve, tak mi zakázali o tom v práci mluvit, protože to musí oznámit oni (to bylo měsíc před plánovaným odletem). Dva dny před odletem jsem se poté dozvěděla, že nikomu nic neoznámili, takže ve finále jsem obvolávala nadřízené a vysvětlovala situaci.