Ekvádor, jak už jméno napovídá se nachází na rovníku a sousedí s Kolumbií a Peru. I přesto, že je jednou z nejmenších zemí v Jižní Americe, je rozlohou více než 3x větší než Česká Republika. Hlavním městem je Quito a dalšími významnými městy jsou přímořský Guayaquil, který je největším ekvádorským městem, Manta, Cuenca, Machalá a další.

Quito leží v andském údolí 2800 m n.m. obklopené vrcholy vulkánů, za pěkného počasí na dohled od toho nejslavnějšího - Cotopaxi. Dvě hodiny od centra se nachází populární Mitad del Mundo neboli střed světa, ležící přímo na rovníku. Žije zde cca 2 000 000 obyvatel, což není zrovna málo.
Quito je severojižně ,,protáhlé", a tak je i přes svou velikost orientace vcelku snadná a jednoduché je cestovat ptávě tímto směrem pomocí 3 koridorů autobusů (jednoho trolejbusu), avšak doprava směrem výhodozápadním je malinko obtížnější (systém autobusů jsem nepochopil, ale občas když se mi povedlo z barevných nápisů za čelním sklem najít mou cílovou stanici, využil jsem i je).
Město má historické koloniální centrum s množstvím kostelů, muzeí a dalších monumentálních budov, nad kterým se tyčí socha Virgen de Quito na vršku El Panecillo, jež město rozděluje na severní a jižní část. Já jsem se pohyboval (mimo cest na autobusové nádraží Quitumbe) v té severní, tudíž nemám moc možnost srovnání, avšak severní obyvatelé o těch jižních tvrdí, že jsou divní :) Najdete zde (myšleno na sever od El Panecilla) množství parků poskytujících možnost relaxace, případně sportovního vyžití, trhy, obchodní centra, kina, restaurace, kavárny, bary...prostě všechno jako v jakémkoli normálním městě. Jediné, co tu Čechovi chybí je normální hospoda s točeným pivem (v nabídce byly pouze belgické či německé).
Ve stejném údolí, avšak malinko níže se společně s Quitem nachází několik dalších měst (možná předměstí), která v sebe plynule přecházejí, jako například cestou na letiště luxusní Cumbayá a na něj navazující kulturní Tumbaco, případně Sangolqui s vyhlášenými trhy a ulicí plnou grilujících se morčat.

Co se výletů týká, skýtá Ekvádor prakticky neomezené možnosti. Ačkoli se jedná o jeden z nejmenších jihoamerických států, lze ho rozdělit na 3 úplně odlišné části, ve kterých najdeme rozdílné klima, přírodu, ale i místní zvyky a obyvatelstvo. První z nich je pobřežní pás se spoustou úžasných míst k návštěvě. Můžeme vybírat ze skoro opuštěných nádherných pláží, přes mangrovové porosty až po divoká party města či městečka, takže i já, kterého to k moři netáhne jsem si výlety opravdu užil. Další částí je horský pás And, který nabízí nepřeberné množství treků a výletů. Nedaleko Quita se nachází několik rezervací a národních parků, z nichž některé jsem navštívil. Za pěkného počasí (což v období dešťů, kdy jsem byl v Ekvádoru já, zrovna moc nebylo) nabízí hory překrásné výhledy na jezera, zasněžené vrcholy sopek a mnoho dalšího. Poslední oblastí je amazonská džungle, se kterou v Ekvádoru zkušenosti nemám, ale co vím z vyprávění, je jednoduché se z Quita dostat do turistických oblastí a udělat si o ní alespoň přibližný obrázek.
Vedle těchto míst stojí samy o sobě Galapágy, kde jsem z finančních důvodů též nebyl. IAESťáci, co se odsud vraceli podávali rozporuplné informace, někteří byli zklamaní, avšak většina nadšená. Ale všichni svorně tvrdili, že ceny na tomto souostroví jsou hrozivé, takže já jsem návštěvu vyměnil za skoro měsíc v Peru.

Pracoval jsem v malé firmě Luise Homera Hidroba, která se zabývala projektováním TZB a rovněž své projekty realizovala. V kanceláři jsme byli převážně 2 stážisté (já a Švýcarka, se kterou jsme shodou náhod praxi absolvovali ve stejném termínu) a jeden zaměstnanec, který nám dával práci. Šéf a dvě zaměstnankyně se v kanceláři vyskytovali tak dva dny v týdnu, zbytek strávili na stavbách.

Má práce občas spočívala pouze v překreslování naměřeného potrubí ze staveb do AutoCADu. Většinu času jsem ale měl za úkol navrhovat vnitřní instalace, případně sprinklerové systémy. Nejednalo se o nijak zvlášť náročnou práci na přemýšlení a občas se stalo, že jsem třeba dva dny strávil brouzdáním po internetu, protože zrovna pro mě práci neměli. Také jsme se se sem tam podívali na stavbu za účelem zaměření již realizovaných instalací. Co byl opravdu zážitek, byla exkurze na stavbu přehrady, což se u nás v nejbližší době asi nestane.

Dostával jsem 400 dolarů za měsíc, z čehož 200 padlo na ubytování. Z odřenýma ušima by se z toho možná vyžít dalo, ale člověk by nesměl chodit nikam ven, natož pak cestovat, takže je to spíše jen takový přivýdělek k výletu.

Byla požadována pokročilá angličtina a základní španělština. S angličtinou by nebyl problém, kdyby ji někdo v Ekvádoru ovládal. Anglicky umí pár studentů a lidé, co pracovali v USA. Ani na imigračním ůřadě, kde by angličtinu člověk očekával s ní nepochodil. Se španělštinou jsem zase měl naopak problém já. Ačkoli jsem pohovor u IAESTE ČR prošel s tím, že se jí budu učit, má snaha skončila kvůli nedostatku času u koupě učebnice pro samouky. Takže prvních 14 dní, než jsem nastoupil do práce, jsem strávil na intenzivních lekcích španělštiny, kde jsem se naučil základy, které pak opravdu pomohly. Práci nám totiž dával kluk, co neuměl ani slovo anglicky. (O to ale větší zábava to byla). Tak mírně pokročilou angličtinou mluvil šéf a dvě zaměstankyně, kteří se ale, jak už jsem zmínil, v práci moc nevyskytovali. Zpětně lituju, že jsem se nedonutil i po práci večer chodit sem tam na španělštinu, protože by opravdu nebylo těžké se ji v tom prostředí naučit.

Ubytování bylo zajištěno místní organizací IAESTE v hostelu Casa de Agua Canela, který se nachází ve čtvrti Santa Clara de San Milan, což je asi půl hodinky chůze severně od centra hned kousek od hlavní ulice Diez de Agosto a stálo 200 dolarů na měsíc. 5 minut chůze byl trh se spoustou ovoce a jídla, supermarket a nespočet malých obchodů a restaurací. Díky skvělému domácímu Davidovi a jeho rodině, se tam člověk cítil spíš jako doma než někde na hostelu. Bydlel jsem společně s několika IAESťáky a mladými lidmi, kteří v Quitu na nějakou dobu pracovali, takže jsme hojně využívali společenskou místnost s kuchyní ke společnému posezení, vaření, případně party. Pokoje byly čisté a útulné, domácí pravidelně uklízel a za poplatek vám vypral špinavé oblečení, takže nebylo nutné někde hledat prádelnu. Díky bezvadnému servisu a rodinnému prostředí byly lehce prominuty občasné výpadky teplé vody.

Na letišti mě asi po 10 minutách čekání a přemýšlení, co budu dělat, když ani neznám adresu, kam jet, vyzvedl pán, který vůbec neuměl anglicky, takže jsme si cestou moc nepopovídali. Měl jsem štěstí, někdo prý taky čekal 3/4 hodiny a pro někoho nepřijeli vůbec. Program od IAESTE nebyl připravený žádný, jenom nás holčina, co asi měla na starosti pomoc stážistům jednou doprovodila do práce a představila šéfovi. Plus nám ještě pomohli vyřídit ekvádorské vízum. Dost času s námi ale trávili sourozenci, o kterých přesně nevím, jaký měli k IAESTE vztah. To ale nemění nic na tom, že byli skvělí, radili s výlety, které jsme si my, stážisté, vymysleli, chodili s námi na akce, vyprávěli nám o místních zvycích a prostě žili s námi, takže doufám, že jim to samé budeme moct oplatit v Evropě.

S jinými zahraničními studenty jsem se setkal ihned po příjezdu na hostel a od té doby jsme se drželi prakticky pořád spolu. Švýcarka, co přijela dva dny přede mnou se mnou chodila na španělštinu, bydlela i pracovala, takže jsme trávili prakticky veškerý čas společně. Další skupina IAESTE stážistů bydlela na druhém hostelu La Granja nedaleko ulice Mariana de Jesus, takže každých pár dní jsme se scházeli buď u nás, u nich nebo vyrazili někam ven.

Quito nabízí podobné možnosti kulturního a sportovního vyžití jako jiná města. Já jsem je tedy krom kina a občasného běhání v parku moc nevyužíval, ale někteří chodili pravidelně cvičit nebo na lekce salsy. Dost často se chodilo do klubů s elektronickou hudbou, což nevím, jestli lze nazvat kulturou a opravdu to není můj šálek čaje, i když s dobrou partou je to vlastně jedno. Snažil jsem se najít místa, kde by hrály normální kapely, ale buď byla dobře skrytá nebo se mi to prostě nepovedlo. Nezbylo tedy než se spokojit s největším zlem na světě, což je reggeaton, který je slyšet opravdu ze všech stran.

Nejlepší věc v Ekvádoru jsou obědy. Mezi 1,50 - 3 $ seženete velké obědové menu. To se sestává z obrovského talíře polévky a druhé jídlo se vybírá minimálně ze dvou možností. První je vždy kuře s rýží a jako druhá volba může být vepřové, hovězí, případně ryba. Pokaždé je jako příloha rýže, většinou ješte vedle ní leží pár brambor, salát, čočka, atd. Jídlo v supermarketu je podobně drahé jako u nás, něco i dražší, ale když člověk nakupuje na trhu, sežene ovoce, zeleninu a spoustu jiného za velmi dobré ceny. Specialit mají Ekvádorci mnoho, ani jsem je nemohl všechny vyzkoušet, ale v Quitu je to například hornado, což je maso okrájené z pečeného prasete, na pobřeží (nejen tam, ale zde je jistota čerstvosti) ceviche - syrová ryba nebo krevety v kořeněné omáčce. Největší specialitou v horách je samozřejmě morče, kdo neochutnal, jako by nebyl :)

Bez problému přes internet a pošta jim taky funguje, akorát poslat kafe balíkem stojí 5x tolik, co ho koupit.

Ekvádor je sice na rovníku, ale v Quitu většinou opravdu teplo není. Takže pokud trpíte zimou, místo šortek si radši vezměte teplé ponožky svetr. A jestli pojedete na podzim, pláštěnka nebo deštník rozhodně nebudou k zahození. Od října nebylo moc dní, kdy by aspoň půl hodinky denně nepršelo.
Učte se španělsky. Španělština je jednoduchá a když budete brát lekce tam, půjde to rychle.
Pokud to půjde (Polka tvrdila, že to jde), domluvte se s IAESTE na ubytování v Casa Agua de Canela. Díky výhodné poloze a super domácímu nebudete litovat.

Český alkohol na ochutnání (hradecký rum z pumpy a becherovka sklidily opravdu úspěch), teplejší oblečení, hašlerky (sourozenci Juradovic je rozhodně ocení) a nic speciálního už mě asi nenapadá.

Vzhledem k tomu, že to byl můj první delší pobyt v zahraničí, tak jsem si vyzkoušel, že to jde. I přes mizivou znalost španělštiny nebyl problém v práci, kde jsem mohl porovnávat rozdíly mezi ekvádorskými a českými postupy a zjistit, že i když se něco dělá jinak, nemusí to být špatně. Dále se člověk seznámí se spoustou lidí z celého světa a také se jedná o skvělou příležitost k cestování po Jižní Americe (nebo alespoň po kousku).

Spolupráce s IAESTE Ekvádor moc nebylo, ale ta co byla proběhla pouze s menšími problémy. Zařizování veškerých papírů proběhlo bez mého vědomí a v pořádku, na letišti jsem byl též s menším zpožděním vyzvednut. I v zařízení víza nám pomáhalo IAESTE (právnička sice neuměla ani slovo anglicky a na schůzku, o které jsme si mysleli, že je domluvená vůbec nepřišla a poté už jen o půl hodiny později, ale nakonec vízum zařídila). Holčina, co měla na starost organizaci, měla asi všechno, kromě organizačních schopností, takže když ji člověk nepřipomněl, že už před dvěma týdny od ní měl dostat peníze, asi by na to zapomněla a pak se vymlouvala, že dřív to nešlo, ale poslední den před odjezdem, když to chvátalo, je dokázala sehnat během dvou hodin.